LES V DOMĚ
Už jsem neměla v plánu číst další knihu od Aleny Mornštajnové, ale zaujala mě kauza, která knihu obestírá a rozhodla jsem se, že si na ni udělám vlastní názor. V kauze jde o nařčení z plagiátorství - okopírování osobní výpovědi výtvarnice Toy Box zveřejněné v roce 2019 na stránkách Alarmu.
Nejdřív shrnutí:
-Na kauzu poprvé upozornila literární kritička Eva Klíčová z Alarmu.
-Toybox si přečetla knihu a konstatovala, že podobnost je opravdu nepřehlédnutelná. Vyzvala Alenu Mornštajnovou k dialogu.
-Alena Mornštajnová reagovala jednou větou na svém Facebooku, kde uvedla, že se nenechala inspirovat žádným příběhem. Výzvu k dialogu tedy lidově řečeno zazdila. Podobně skoupě reagoval i nakladatel, který poněkud mimo mísu doplňuje, že není potřeba vinit umění.
-Kritici upozorňují, že v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava AM mluví o tom, že se nechala inspirovat konkrétním příběhem, oproti tomu, co tvrdí na svých sociálních sítích.
-Eva Klíčová v podcastu pro Alarm nazývá použití příběhu Toy Box exploatací.
-Smířlivější je Jonáš Zbořil v podcastu 5:59 pro Seznam. Mluví o tom, že nemáme nastavené paradigma toho, jak použít příběh někoho jiného a kde je hranice, kam až není vhodné zajít.
Podobnost knihy Les v domě a příběhu Toy Box je nepopiratelná. V obou případech tu máme dysfunkční rodinu v žijící v dvougeneračním domku na okraji lesa (zlá babička a pedantský dědeček dole a mladá duchem i tělem nepřítomná matka s dcerou nahoře), v obou příbězích jsou zásadní čichové vjemy vypravěčky a panenka svědkyně. Příběh Toy Box v Alarmu je doporvozen několika komiksy; v jedno z nich soví děd přivazuje děti v lese ke stromu - v příběhu dědeček také hrozí přivázáním ke stromu, v druhém komiksu vypravěčka hledá v lese své zakopané mrtvé tělo - v příběhu je linie ztracené holčičky, jejíž zakopané tělo se najde v poslední kapitole. Těch podobností je více, ale myslím, že takto to už stačí.
Ať už Alena Mornštajnová příběh okopírovala nebo ne, dokážete si představit, že by vaše kniha takhle dopodrobna kopírovala něčí opravdový příběh, který byl navíc zveřejněn v době, kdy jste dělali rešerše na svoji knihu. Já ano. Podobnost by mě fascinovala a jako někdo, kdo předtím hlásal, že se chce dát prostřednictvím svojí knihy hlas obětem zneužívání, bych jedno bývalé zneužité dítě asi neposlala do háje. Toto ovšem Alenu Morštajnovou neusvědčuje z plagiátorství, jen z nedostatku empatie, který ji vlastně nelze vyčítat.
Osobně mě mrzí, že tento začarovaný příběh z lesa způsobuje zranění i po tolika letech. Obě účastnice kauzy jsou odsouzené, pranýřované (Toy Box prý dostává nenávistné dopisy of fanoušků AM) a nařčené z lhaní, přitom stačilo podle mě málo a mohlo to být jinak. Idealisticky si představuji, že mohlo dojít dokonce k něčemu velmi pozitivnímu, třeba společnými silami šířené osvětě. Co by se stalo, kdyby AM přijala výzvu k dialogu místo odmítnutí? To už se nedozvíme.
Co se týká knihy jako takové, tak ta opět opakuje stejnou kostru, jakou najdeme i v předchozích knihách AM, ale atmosférou je level výš.
ZBABĚLCI
Josef Škvorecký
Výborně napsaná kniha mapující konec války v českém pohraničí se vším jejím hrdinstvím i švejkovstvím. Jmenuje se sice Zbabělci, ale řekla bych, že zbabělství jako takového je v ní málo.
Víc než z historického hlediska mě kniha zaujala jako sonda do mentality mladého člověka, narozeného téměř před sto lety. Dany Smiřický je pro mě zajímavá postava k posouzení a konfrontaci tehdejší společnosti a té současné.
To, že ženy vnímá jako jednoduché objekty, které slouží jeho potřebám, přisuzuji příkladu z domova - mamince. Aby ne, když se k němu chová jako k dítěti a pánu tvorstva zároveň. O půlnoci mu nosí do postele čaj, v poledne zase svíčkovou a zdá se, že její prioritou je celkově sloužit. Maminku má Dany rád, ale neví, o čem by si s ní povídal. Z odezvy to ani nevypadalo, že by maminka o polemizování nad životem stála. Dany je zvyklý mluvit o životě jen s muži. Myslím, že tomuto paradigmatu už odzvonilo, díky bohu za to.
Jeho sexuální loudilství s tím souvisí. Nikdo (maminka), mu nevysvětlil, že to není kosher a on sám na to nepřišel. V dnešní době samozřejmě také máme ukecávače a loudily (kauza Feri například), ale ti už aspoň vědí, že to není nic k chlubení. I tady jsme se jako společnost trochu posunuli.
Naopak co mě překvapilo; úroveň narcismu Danyho si v ničem nezadá s marnivostí dnešních selfie milovníků. Danyho víc než to, co dělá, zajímalo to, jak u toho vypadá. Kdyby měl Dany Instagram, jeho prioritou v rámci revoluce by bylo, postovat fotku se samopalem. Celá revoluce by se mu hodila k tomu, aby z ní vytřískal pěkných pár storýček.
Ale abych jen nekritizovala; Dany a jeho vrstevníci si s nelehkou výzvou poprali nejlépe, jak uměli, ať už byly jejich pohnutky jakékoli. Vracím se zpět k názvu knihy. Nevím, proč se Škvorecký tak sebekriticky nazval zbabělcem (pokud bereme v potaz, že Dany je jeho alter ego a Kostelec je jeho rodné město Náchod). Napadá mě příhodnější název - Nehrdinové.
V každém případě skvělá knížka, která i po letech inspiruje k zamyšlení.
MILÁ IJEAWELE ANEB FEMINISTICKÝ MANIFEST V PATNÁCTI DOPORUČENÍCH
Chimamanda Ngozi Adichie
Tato knížka je ideální pro ty, kteří jsou začátečníky v otázkách feminismu*.
Chimamanda Adiche je pravým opakem radikálních feministek. Velmi laskavě doporučuje, jak se vyvarovat některých zažitých stereotypů týkajících se mateřství a výchovy dětí. Všichni už dávno víme, že ženy mohou dělat víc, než k čemu je předurčila tradiční společenská role. Stále máme však mnoho stereotypů tak zautomatizovaných ( i v rétorice), že si je ani neuvědomujeme a šíříme je dál.
Překvapilo mě, kolik toho má naše výchova společného s tou Africkou. Samozřejmě se v knize objeví i několik exotických momentů (například panenství u nás, pokud vím, už není vnímáno jako komodita), ale princip je všude stejný.
Knížka, ke které se budu vracet a půjčím ji i svým kamarádům a kamarádkám
—————————————————————
*Nemám slovo feminismus moc ráda, zavání matriarchátem, což je druhá strana jedné mince s tradičním patriarchátem, vůči kterému se feminismus vymezuje. Více by mi dávalo smysl slovo rovnoprávnost.
Valerie Solanas
Že trauma je živnou půdou pro radikalismus, není nic nového pod sluncem. Příběh Valerie Solanas je toho učebnicovým příkladem a já doufám, že se lidem bude dařit na ní nahlížet v kontextu jejího života a ne jen se jí smát nebo nenávidět ji.
Lidem, kteří se zajímají o dějiny feminismu, bych knihu doporučila jako příklad radikálně feministického Mein Kampfu.
ZAHRADA MRTVÝCH DUŠÍ
Lukáš Boček
Tato kniha pro mě byla příjemným překvapením, obzvlášť vezmu-li v potaz, že se jedná o autorův debut.
Lukáš Boček dokázal rozehrát příběh, ve kterém se snoubí poetická mnohovrstevnatost (obzvlášť zdařilé mi přišlo propojení s jinými literárními postavami) a syrovost. Líbily se mi rozostřené hranice reality a snových vjemů, které přicházely a odcházely, aniž bych se v příběhu ztrácela. A pokud jsem se na chvilku ztratila, byl to autorův záměr.
Normálně příliš nevěnuju pozornost ilustracím, ale tentokrát mě z nich až mrazilo.
V neposlední řadě chválím soundtrack a těším se na dobu, kdy elektronická kniha bude mít v sobě odkazy na jednotlivé songy, takže je budeme poslouchat přesně v okamžiku, který pro nás autor vybere. Jsem sice literární konzervativec a mám ráda papírové knihy, ale toto propojení textu a nových medií mě baví.
Přiznám se, že na konci už to na mě byla těžko uvěřitelná kovbojka (nechci spoilerovat), ale i tak jsem si odnesla skvělý čtenářský zážitek a těším se na další Lukášovu knihu.
MUZIKA
Peter Pišťánek
Toto je pro mě objev roku. Mám v plánu přečíst od autora všechny jeho knihy. Je v nich autenticita, kterou tolik hledám a tak málo nacházím.
K povídce Debutant: Asi stárnu. Ačkoli toto je nejvtipnější povídka, jakou jsem četla za poslední nejméně rok, při jejím čtení mě přepadal smutek.
Možná je to tím, že jsem věděla, že autor odešel ze světa v relativně mladém věku vlastní rukou. Možná je to tím, že autorův pohled na svět až příliš dobře znám. Je to ten druh sebeironie, ke které se uchylujeme, když světu prezentujeme náš (subjektivně) zpackaný život a nechceme tím příliš obtěžovat.
K povídce Muzika: někde jsem četla, že autor je slovenský Vievegh, což mi přijde daleko od pravdy. P. Pišťánek by s zasloužil vlastní kategorii, ale když už bychom ho chtěli k někomu přirovnat, nabízí se paralela s Ch. Bukowskim, tedy aspoň v této povídce. Chlast, šukání a touha věnovat se svojí věci (psaní/hraní) na pozadí neutěšených a později lepších, oportunismu přejících časů (komunismus + devadesátky/ doba poválečná+technická revoluce v USA).
K povídce Čas: povídku nemůžu objektivně hodnotit, protože mi přišla useknutá jako Kafkův Zámek. Myslela jsem, že máme za sebou dobře rozehranou první třetinu a zrovna, když jsem se těšila, že se protagonista najde v divadelní hře známého z dětství, povídka skončila. Četla jsem v elektronické podobě, tedy bez ubývajících stránek, o to víc mě konec zaskočil. Kdyby byl autor naživu, snad bych mu i spontánně napsala žádost o prodloužení.
VĚCI, NA KTERÉ NASTAL ČAS
Petra Soukupová
Toto byla moje třetí kniha od Petry Soukupové a asi bude i poslední. Pořád si myslím, že patří k těm kvalitnějším v české mainstream literatuře, ale zažívám při čtení příliš často pocit deja vu.
Tak jako A. Mornštajnová dle mého recykluje mustr, podle kterého jsou vystavěny její příběhy, tak P. Soukupová recykluje dětské hrdiny (v Kájovi a Viktorovi z Nejlepší pro všechny nevidím rozdíl), témata (drama mimomanželského vztahu, kdy muž opouští rodinu) a takto bych mohla pokračovat.
Navíc rodinné a jiné povinnosti mi přibývají a čas na čtení ubývá, tedy je potřeba ho využít efektivněji, než ke čtení knih, které jsou tak trochu popcorn.
BÁBOVKY
Radka Třeštíková
Na úvod své recenze bych ráda řekla tolik, že se stravuji převážně zdravě, ale bývají chvíle, kdy se utrhnu ze řetězu. To pak dojím týden starý dort, zapiju ho lákem od okurek a pak si otevřu Májku. A tak to mám i s literaturou. V loňském roce jsem s potěšením přečetla knihu od Ivana Jonáka a chystám se i na memoáry Tomáše Řepky. Navíc teď, když je ze mně mimibazarová mamynka v domácnosti s mimískem a manžou, řekla jsem si, že na Radku Třeštíkovou nastal ten pravý čas.
I zajásala jsem když v knižní budce jednoho dne ležely Bábovky. Těšila jsem se, jak si odpočinu a třeba se i pobavím.
Nebudu to protahovat, nedalo se to číst. Všechny postavy (tedy všech pět, které jsem zvládla) se chovaly, uvažovaly a vyjadřovaly se stejně, byly stejně zahořklé, ze svých trablů vinily okolí a měly vedle sebe neschopného hňupa, kterého neměly moc rády, ale byly na něj zvyklé. Jako by postavy byly různé hlavy stejné saně, nebo pořád jedna a ta samá Radka a její představy o tom, jak žijí ženy napříč věkovým a společenským spektrem.
Uvěřitelnost situací a přirozenost dialogů bych přirovnala k úvodním scénkám v pornu. Byly tam nějaké, většinou nevydařené, pokusy o řachandu a spousta na sebe vrstvených klišé. Nakonec autorka přidala špetku něčeho, co čtenářky znají ze svého života (kafe, bábovka, IKEA), aby se v té fantasmagorii cítily jako doma. To byl chytrý tah, za který dávám jednu hvězdu. Jinak jsou Bábovky brak, který se snaží tvářit jako kvalitní mainstream.
UMĚNÍ MILOVAT
Erich Fromm
Tak trefnou a inspirativní knihu jsem už dlouho nečetla. Není to žádná oddechovka, naopak se člověk musí místy hodně soustředit, ale stojí to za to, protože se dozvíte víc o sobě i o době, ve které žijeme.
Téměř každou informaci, kterou jsem přečetla, jsem si byla schopna zařadit do kontextu svého života nebo života někoho z mého okolí a nezřídka pak následoval moment pochopení: ,,Aha, tak proto mám tyto tendence!” ,,Tak proto se tento člověk nedokáže chovat jinak!”
Fromm často vychází z Freuda, ale Freudovy myšlenky dotahuje dál a někdy je i popírá svými teoriemi. Zároveň freudovské (a jiné, např. marxistické) modely zasazuje do historického kontextu, což mi pomohlo více pochopit postmoderní společnost a její vývoj.Tak trefnou a inspirativní knihu jsem už dlouho nečetla. Není to žádná oddechovka, naopak se člověk musí místy hodně soustředit, ale stojí to za to, protože se dozvíte víc o sobě i o době, ve které žijeme.
Téměř každou informaci, kterou jsem přečetla, jsem si byla schopna zařadit do kontextu svého života nebo života někoho z mého okolí a nezřídka pak následoval moment pochopení: ,,Aha, tak proto mám tyto tendence!” ,,Tak proto se tento člověk nedokáže chovat jinak!”
Fromm často vychází z Freuda, ale Freudovy myšlenky dotahuje dál a někdy je i popírá svými teoriemi. Zároveň freudovské (a jiné, např. marxistické) modely zasazuje do historického kontextu, což mi pomohlo více pochopit postmoderní společnost a její vývoj.
ŽIVOT JE JINDE
Milan Kundera
Knihu Život je jinde jsem četla shodou okolností paralelně s knihou Umění milovat od Ericha Fromma. Ukázalo se to být jako docela dobrá kombinace.
Fromm ve své knize popisuje různé druhy lásky, mimo jiné také tu rodičovskou plus její různé dysfunkce. ,,Pravá podstata mateřské lásky je péčí o růst a to znamená, že si matka musí přát, aby se dítě od ní oddělilo.”
Inu, to se v případě hlavního hrdiny knihy Jaromila nestalo.
Zároveň chybějící nebo nezúčastněný otec v dítěti budí velkou úctu k autoritám jako k chybějícímu prvku otcovské lásky. To se v případě Jaromila stalo.
Máme před sebou podobného hrdinu jako v knize Alberta Moravii Konformista; ten se snažil skrýt svoje stigma zneužití knězem, díky čemuž se z něj stal skvělý nástroj fašistického režimu. Snažil se potírat špínu v sobě potíráním protirežimní špíny tam venku.
Jaromil se snaží být dospělý, schovat cejch mateřské lásky a splynout s davem. Otcovskou lásku a mužskou sílu naopak hledá v sounáležitosti s revolucí a v odevzdání se socialistickému režimu. Jenže, jak říká Fromm, aby člověk dospěl, musí v sobě objevit matku i otce, což se Jaromilovi nepovedlo.
I přes obvyklou kunderovskou misogynii, skvělá studie postav. Nemůžu něž dát plný počet bodů.
ANIMAL TRISTE
Monika Maron
Příběh ženy, která se odmítla vzdát své reality, vytvořila si doma království smutku a v něm pomník nepřítomnému milenci.
Pořád dokola prožívá pár uplynulých společných chvil a já jako psychoanalytik amatér se ptám; co vedlo člověka k tomu, aby ho několik poměrně fádním setkání dovedlo k takové posedlosti? Jaké trauma tomu předcházelo?
Můžeme jen spekulovat, zda se osobní trauma vypravěčky spojilo s traumatem, které na Berlíňany dopadlo v období rozdělení města na dvě části.
Kniha pro lidi, kteří mají rádi ponurost a existencionální filosofování tak, jako já.
DENÍK DITY P. - KUCHAŘKA
Dita Pecháčková
Jednu dobu jsem sledovala pořad Deník Dity P, protože to byl neskutečný bizár. Moje okolí si tuto mojí zálibu mylně interpretovalo jako zájem o Ditiny recepty (ty jsem v pořadu přeskakovala). Netrvalo to dlouho a dostala jsem knihu.
Poctivě jsem jí pročetla se zájmem najít aspoň jeden recept, který bych mohla použít, ale nepochodila jsem. Je to kuchařka pro milovníky ‘poctivé’ české kuchyně, tedy ideálně všechno děláme na sádle, nešetříme plnotučnou smetanou, do moučníků dáváme pomalu víc cukru než mouky a tak dále, tedy přesně to, čemu se snažím ve jménu zdraví svého a své rodiny vyhnout (i když nejsem žádný hipsterský vegan).
Nedojímá mě recept na krupicovou kaši, ani fotka malé Dity, nepotřebuju fotky jídla v životní velikosti a už vůbec ne příběhy ‘ze života’, připomínající volně na sebe navazující asociace. Co ovšem od kuchařky kromě receptů očekávám, je to, že mi při druhém prolistování nevypadnou stránky z vazby.
Tento výkvět české kulinářské popkultury zkrátka není pro mě.
RAGTIME
Edgar Lawrence Doctorow
Kniha Ragtime byl silný čtenářský zážitek hned z několika důvodů.
1. Autor je vynikající vypravěč, který byl schopen několik dějivých linií zaplétat a rozplétat všemi směry, přičemž narativ neztrácí na síle a uveřitelnosti. Postavy jsou skvěle napsané. Za mě nejzajímavější byl vývoj postavy Matky. Přiznám se, že dějové linky anarchistů mě bavily méně, o to víc se ale těším, až si s odstupem knihu přečtu znovu a některé části příběhu ještě pořádně ‘objevím’.
2. Nápad spojit reálnou historii a retro fikci je geniální! Historické osobnosti vystupují pod vlastními jmény, fiktivní postavy naopak jména nemají (s výjimkou ústřední postavy). Během čtení jsem si vyhledávala informace o jednotlivých reálných postavách a místy jsem se nestačila divit. Věděli jste například, že první člověk mimo Inuitů, jehož noha se dotkla severního pólu, byl Afroameričan Mattew Henson? Četbou knihy jsem si doplnila mezery v historii Ameriky z přelomu 19. a 20. století, tedy doby, kdy už bylo zrušeno několik desítek let zrušeno otroctví, ale k rovnoprávnosti bílých a černých amerických občanů vedla ještě dlouhá cesta.
3. Považuji za důležité, že jsem se k četbě dostala zrovna v roce 2022. Kniha zdaleka není jen o Afroameričanech, ale přináší kontext k současných událostem týkajícím se amerického rasismu a boji proti němu.
TRHLINA
Jozef Karika
Hororové čtení jsem zažívala naposledy někdy v páté třídě, kdy jsem přečetla všechny Stopy hrůzy, které u nás vyšly. S premisou, že mně jen tak něco nadpřirozeného v literatuře nerozhází, jsem se pustila do Trhliny.
Ano, kniha je zbytečně dlouhá. Po úderném začátku se čtenář musí prokousávat dlouhými pasážemi o tom, jak hlavní hrdina bloguje a zdlouhavě něco čte nebo komunikuje se svými čtenáři, pozdějšími členy výpravy. Jakmile se ovšem dostaneme k finální části, na kterou tak dlouho čekáme, začíná horor.
Přiznám se, a je mi to trochu trapné, autor se mi dostal pod kůži a vzbudil ve mně pocit, že všechno se to stalo a kdo se přiblíží k tribečskému tajemnu, byť jen přečtením příběhu, bude lapen do pasti. Na konci jsem se pomalu bála jít v noci na záchod, abych se nevzdálila od zbytku výpravy (tedy spícího manžela) a nevstoupila klosetem do paralelní dimenze. Dostal mě.
SPALOVAČ MRTVOL
Ladislav Fuks
Ve Spalovači mrtvol ukazuje autor na panu Kopfrkinglovi propagandistický mechanismus, který do sebe vtahoval občany, aby je zformoval (či zreformoval) k obrazu svému. Je to velice přímočaře vykreslené, ačkoli chybí moment, kdy se pan Kopfrkingl z váhajícího stal přesvědčeným občanem.
Ladislav Fuks, podobně jako Franz Kafka, píše ve svých knihách o sobě, ovšem autobiografie je to velmi metaforická.
Ve všech svých knihách má LF postavu citlivého hocha, který představuje jeho samotného, tomto případě je to Milivoj.
LF nebyl Žid, ale pronásledování a předstírání, že je člověk bez závady mu nebylo cizi - byl totiž homosexuál, což se za druhé světové války trestalo koncentračním táborem.
PŘÍHODY Z BEZPROSTŘEDNÍHO NESKUTEČNA / ZJIZVENÁ SRDCE
Max Blecher
Temné dílo, i když barvité v líčení často naturalistických detailů. Max Blecher po vzoru ruských spisovatelů 19. století, rozehrál své sociální drama libujících si ve stavech lidské bezmoci přinášející pocity útrpnosti a trapnosti, nechybí linka společenské hierarchie podtrhující to, že v sanatoriu jsou si před nemocí a smrti všichni rovni.
UMĚLEC V HLADOVĚNÍ
Franz Kafka
Na Kafkovy povídky se dívám skrz filtr autobiografie. Moje interpretace je tedy následovná; pokud se na umělce díváme jako na Kafku, vidíme člověka, který umí něco výjimečného, něco záhadného a obdivuhodného. Vzbuzuje tím pozornost lidí, kterou si svým způsobem užívá, ale je to velký introvert a vlastně nemá na lidi ani sílu. Proto mu nakonec vyhovuje, že ho jeho dílo před lidmi uzamyká. Impresário/nakladatel je šašek, kterého potřebuje a je nutné ho blahosklonně přetrpět. SPOILER: na konci se dozvíme umělcovo tajemství; nebyl výjimečný. Jeho talent byla ve skutečnosti jeho nemoc a svůj neduh vydával za svoje dílo (umělec z povídky byl anorektik, Kafkův purismus pramenil z chátrajícího fyzického stavu a neurotismu, při čemž když se mu dařilo dobře, strádalo jeho psaní, proto se záměrně vracel do nepohody). Na konci povídky mrtvého umělce pohřbí i se shnilými zbytky sena. Takto asi Kafka uvažoval o sobě a o své tvorbě. Pocit méněcennosti mu od malička vštěpovali rodiče, proto se není čemu divit.
NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID / CESTA ZPÁTKY
Erich Maria Remarque
Tak tohle byl opravdu silný čtenářský zážitek.
Erich Maria Remarque popisuje s téměř novinářskou přesností svoji zkušenost vojáka z první světové války od naverbování za nemalého přispění tehdejší propagandy přes život na frontě až po návrat a následky let prožitých v neustálém strachu. Neomezuje se ale jen na hrůzy zažité na frontě, neméně důležitá je linka přátelství s ostatními vojáky ze stejné roty. Přátelství, které se po válce ukázalo být jedinou jistotou a oázou porozumění.
Válku Remarque popsal tak autenticky, že veškerá jeho tvorba byla dokonce zakázaná po nástupu Hitlerovy vlády, aby neodrazovala mladé vlastence od nástupu do armády. Remarque byl prohlášen za Paula Kamera, což měl být Žid, který se války nikdy nezúčastnil.
Shodou okolností jsem během čtení narazila na článek popisující reálné události ze západní fronty pojmenované Vánoční zázrak, který dokreslil můj čtenářský zážitek:
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vanoce-v-zakopech-jeden-rok-zazraku-a-dlouhe-roky-nasili.A111220_160953_vojenstvi_mla
VALČÍK NA ROZLOUČENOU
Milan Kundera
Kundera neoddiskutovatelně patří k velkým literárním talentům české i evropské scény. Svůj vztah k němu bych definovala citátem Jana Štolby z článku A2: Kundera se dobře četl, ale špatně se s ním souhlasilo.
Kunderovská klasika: tak jako i v jiných knihách MK jsou i ve Valčíku na rozloučenou zahrnuty misogynní myšlenky a zápletky kontrastující s ‘dojemnými’ chlapskými přátelstvími (…Kytarista navrhl Klímovi, že by s ním zajel se svým autem do lázní, nechal vlákat dívku na silnici a přejel ji. (…)Klíma byl dojat jeho slovy: ,,Jsi hrozně hodný, “ řekl mu.(…). Ženy jsou zde pojaté buď jako zatvrzelé buranky, které se snaží zničit mužům život, nebo jako labilní křehké bytosti, které si muži postavili na piedestal, o to více však svým obdivovatelům škodí a trápí je. Nevěra se zde propaguje jako zdravý a manželství prospěšný druh sportu
Několik zajímavých nových myšlenek v této knize:
inflace ženské krásy (v místě, kde je žen na jednoho muže, je i nejhezčí ženské tělo devalvováno a ztrácí na přitažlivosti),
korelace mezi vztahem k Ježíši/Bohu a (ne)chtěním přivést na svět dítě (souhlasím, že Bohu se člověk povedl, proto budu dál tvořit lidi a v jeho odkaze pokračovat, nebo jeho dílo zavrhuji, proto jej nebudu schvalovat plozením dalších dětí),
blahosklonnost dobrodiní
plus celým dějem se táhne linie tématu zaměnitelnosti rolí oběti a kata (každý utlačuje druhé ve jménu toho, co považuje za svoji svobodu, a je schopen k tomu použít prakticky jakékoli prostředky).
NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY
Petra Soukupová
Petra Soukupová dělá dobré jméno mainstream literatuře a ani její scénáře si nevedou špatně. Vůbec se nedivím.
V knize s výstižným názvem to nejlepší pro všechny se před námi odvíjí celkem obyčejný příběh jedné rodiny z pohledu Hany, její matky Evy a syna Viktora. Děj je vyprávěn pozoruhodně plynule, přestože autorka jako by nahodile přeskakovala z jedné perspektivy do druhé a z druhé do třetí. Každý vypravěč má velmi odlišné výrazové prostředky obohacené o detaily příslušné k té které generaci.
Postavy jsou skvěle napsané. Ne že by snad byly skvělé. Každá z nich je nějakým způsobem sebestředná a chce po ostatních, aby změnili ve jménu jejich pojetí reality. Jak to, že to nechápe? Je nejčastější otázka všech tří hrdinů. Vidíme různé vzájemně misinterpretace činů a hodnocení těch druhých na základě předsudků. Vidíme i vývoj postav a to, že sobecká rozhodnutí nakonec vedla ke zdárným koncům a altruismus k průserům. Při tom všem takovéhle rodinné s generační střety známe snad všichni ze života.
PROMĚNA
Franz Kafka
Když jsem Proměnu v rámci povinné četby četla v patnácti, nebavila mě. Když jsem ji četla podruhé po dvacítce, zaujala mě svojí metaforyčností, ale nevyvolala emoce. Teď po třicítce jsem ji obrečela. Příběh Řehoře Samsy mi připadá jako ten nejsmutnější z Kafkovy tvorby. Obzvlášť když si představíme, že Kafka psal vlastně o sobě.
Máme tu Řehoře, který pracuje jako obchodní zástupce a žije tím, aby vydělal peníze a zabezpečil rodinu. Ne že by Franz Kafka svoji rodinu živil, ale do určité doby se snažil naplnit její (především pak otcova) očekávání, aby ‘z něj něco bylo’. Pracoval jako právní poradce v pojišťovně, dokud neonemocněl a musel od práce upustit. Franz onemocněl fyzicky - vypukla u něj tuberkulóza, nicméně právě Proměna posloužila jako jedna z indicií k domněnce, že Kafka trpěl také schizoidní poruchou osobnosti (prof. Marino Peréz Alvarez ve své práci z roku 2003), která ho společensky izolovala.
Ve chvíli, kdy se Řehoř probouzí jako obří brouk, je jeho prioritou stihnout vlak a pokračovat dál ve své práci, což samozřejmě nejde. Rodina objevuje Řehoře a s hrůzou se od něj odvrací, zároveň se mu snaží pomoci nebo alespoň se o něho postarat. Nejvíce na blízku mu zůstane jeho sestra. Franz nikdy nenaplnil očekávání svého otce, statného obchodníka, který mu od malička dával najevo jeho nedostatečnost. Po propuknutí nemoci se však otec o Franze až do jeho smrti materiálně staral a nejblíže si byl Franz se svojí sestrou Ottlou.
Jak postupuje čas, Řehoř svojí existencí zatěžuje rodinu stále víc. Není schopen komunikovat, ale rozumí, co si o něm rodiče a sestra povídají. Ve snaze jim vysvětlit své stanovisko se k nim přibližuje, čímž vyděsí matku. Rodina si Řehořův čin interpretuje jako zlovůli a zahánějí ho do jeho pokoje. Otec po něm hází jablka a zasazuje mu smrtelnou ránu. Řehoř neumírá hned, ale po nějaké době. Umírá v myšlenkách na rodinu a s přáním, aby se měli dobře. Rodina nachází mrtvého Řehoře, popláčí si nad jeho tělem, ale hlavně se jim uleví, že už je pryč.
Toto je výstižné podobenství vztahu Franze Kafky a jeho rodiny, alespoň podle jeho zachovaných deníků a dopisů. Chtěl jim být prospěšný a chtěl jim být i nablízku, ale mezi ním a rodinou byla nepřekonatelná bariéra. Nejvíce pak Franze zraňuje a zabíjí (jako v i v mnoha dalších povídkách) jeho otec.
Proměna je příběh o nepochopení a zavržení člověka jeho nejbližšími, které miloval a jejichž předsudkům se nedokázal ubránit.
BALADY
Jiří Wolker
Česká hip hopová scéna nestojí za moc a je to proto, že esence hip hopu je (nebo aspoň původně byla) průnik kreativního vyjádření a boje. Boje s externím nepřítelem nebo s osudem. Nejsme moc bojovný národ a v době, kdy se k nám hip hop dostal, nikdo moc nestrádal.
Ale proč o tom mluvím…
Přesně to, co čeští interpreti postrádají, měl v sobě Jiří Wolker. Jeho texty mají neskutečnou flow, jeho rýmy jsou ostré jako břitva a úderné jako dělníkovo kladivo. Dokázal najít poetičnost i v šedé budovatelské realitě, jako to uměli rapeři z rozpadlých sídlišť.
Neviděl paláců,
neviděl podkroví,
zmizeli žebráci
nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
co stavějí mosty z básní a tónů
a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.
Zdá se, že Jiří bojoval do posledního dechu a idealismus vdechl význam jeho osudu. Svými básněmi vyjádřil, že jeho život, byť krátký, měl smysl. Smrt je jen součástí většího plánu.
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.
NULOVÝ SOUČET
Lukáš Palán
Docela výstižná je ilustrace na přebalu knihy, kde se sbíhají a rozbíhají pokroucené linky a celek vytváří abstraktní obrázek, který vás docela baví, ale nejste si jisti, jestli ho chápete a není to místo abstrakce třeba mamut. Taková je i knížka Nulový součet.
Přes všechny odbočky do minulosti, budoucnosti, do autorova podvědomí a do kanceláře nakladatele, vidím před sebou příběh, který se mohl stát komukoli z mého okolí, o to víc, že moc nezačíná ani nekončí. Je plný kulturních odkazů a je v něm sebeironie a humor.
Pobavila mě třeba část o tom, že bychom měli dostávat ocenění za záslužné činy, které jsme nevykonali, ale klidně bychom mohli.
Takže bych si tímto chtěla připsat zásluhu za to, že knize sice místy úplně nerozumím, ale mohla jsem.
Bod strhávám za opakované nazývání žen vagínami a v jednom případě prdelemi.
PS: Poučení pro příště: nepsat recenze na knihy, které nemám dočtené. Vše, co jsem napsala, platí pro první část Nulového součtu.
Potom totiž přišla druhá kratší a mnohem minimalističtější část, která by se dala ilustrovat jednou rovnou čárou mizející do ztracena. Připomnělo mi to mrazivou japonskou záležitost Until I am a mummy (po zfilmování Sound of insects).
ČERNÉ ROKY
Libuše Jarcovjáková
Tohle asi nebude čtení pro každého, ale mně kniha neskutečně inspirovala. Fragmenty z deníků a fotografie Lubuše Jarcovjákové jsou poskládané do působivé mozaiky. Za prvé se jedná o jedinečnou sondu do života nekonformního člověka v dobách komunismu a za druhé je kniha důkazem toho, jak je hranice umění i naší lidské hodnoty relativní.
Libuše žila v době, kdy byla její tvorba spoutána režimem a určitou estetickou konvencí, která jí diktovala, že její práce nestojí za nic. Do toho Libuše bloudila dokola ve svých vlastních traumatech a stínech, které se snažila překročit. Přesto neustále tvořila, protože nemohla jinak. Ve svých denících sama sobě nepřímo vyčítá neschopnost a promarněný čas, ale když se na její život podíváme (skrze její fotografie) jako na celek, vidíme, že přes všechnu tu marnost vzniklo komplexní umělecké dílo.
Ta, která byla kdysi psancem, nyní sbírá ocenění a učí fotografii. To, co byly kdysi černé roky plné beznaděje, našlo svoji hodnotu a dává naději nám všem, kteří si nejsme jisti svoji cestou.
SEX, DISCO, REVOLUCE!
Ivan Jonák
Z nostalgie k devadesátkám a s předtuchou, že to bude bizár, jsem sáhla po knížce Ivana Jonáka. Poměrně zajímavě je zde popsána jeho cesta z učňáku až na vrchol české podnikatelské scény v době, kdy se teprve utvářela pravidla.
Kniha je prokládána erotickými i jinými pohádkami, které je ale poměrně jednoduché odlišit od reality (např. příběh, jak Jonák osouložil v plné tramvaji cizí ženu za přihlížení jejího partnera, nebo noční návštěva zverimexu, kdy se rozbilo terárium s jedovatými hady a Jonák všechny hady přemohl).
Literárně to není nic moc (opakující se stejné věty v rámci jednoho odstavce, stylistické přešlapy), ale vlastně mi to nevadilo, protože styl psaní byl vlastní autorovi a tím autentický.
BETONOVÁ ZAHRADA
Ian McEwan
Tahle kniha mě nepřestává bavit. Psychologie/ vývoj postav jsou zde dle mého dotažené k dokonalosti. SPOILER ALERT - nečíst dál, pokud se knihu teprve chystáte číst.
Vypravěčem je čtrnáctiletý kluk, který, jak už to v tomto věku bývá, má svůj hlavní focus na sebe; je fascinován svým vzhledem, svými myšlenkami a v neposlední řadě také svými incestními choutkami vůči starší sestře. Ostatní motivy knihy (smrt obou rodičů a pohřbení matky ve sklepě, aby mohli sourozenci zůstat spolu) probíhají jaksi mimochodem a i když je vypravěč do detailu popisuje, zdá se, že je tolik neprožívá. Dalo by se říct, že tu máme psychologii Pána much přenesenou do rodinného kruhu. Nebo jsou všechny události tak hrůzné, že je ještě napůl dětský mozek není schopen pobrat, jako když v šoku po nehodě necítíme bolest a se zlomenou nohou dokážeme dojít na nejbližší pumpu? Bude se náš hrdina z událostí jednoho léta léčit do konce života na psychiatrii stejně jako jeho sourozenci? To ví snad jen sám autor.
ZÁMEK
Franz Kafka
Byla to dřina dočíst Zámek a trvalo mi to čtyři roky. Vždycky jsem začala číst a po nějaké době jsem Zámek odložila (abych si odpočinula), vrátila jsem se k němu, ale už jsem nevěděla, jak kniha začínala. Začala jsem tedy od začátku, odložila, zapomněla a tak pořád dokola.
Naposledy jsem si ale koupila komiksovou verzi pro efektivnější rekapitulaci zapomenutého textu. Docela to pomohlo.
Podle mě je Zámek geniální v tom, že čtenář trpí a zažívá stejné frustrace jako zažíval hlavní hrdina, ztrácí se v množství zdánlivě banálních informací a iracionálně se chovajicích postav a ke konci čtenáři i K ze všecho už pěkně hrabe.
